Absolventský koncert
Den, na který se většina studentů konzervatoře teší celých 6 let studia. Můj den nakonec padl na 28.3.2019. Byla jsem víc než ráda, protože 28. mám i narozeniny, sice května, ale přesto je to mé oblibené číslo.
První velké dilema, které jsem řešila celý pátý ročník bylo, jaký program si zahraji. Dokázala jsem si představit ze skladeb z 19.-20.st. téměř cokoliv. I tu největší romantiku, ale i skladbu, která bude mít pořádný drive. Také jsem myslela na to, že se na podiu cítím lépe s někým než sama.Nakonec vyhrála pro mě dokonalá jazzová suita "À La Française" od Clauda Bollinga. Nejen, že je neskutečně energická, ale druhá věta je přesný protipól a je to něco, co blíženec jako já přesně potřebuje. Dvě různé nálady, čtyři odlišné rytmy. A navíc jako bonus, dva skvělí muzikanti a lidé na pódiu po mém boku.
Čím více se tento den blíží a čím více máte povinností se zařizováním mimo klavír, tím více se vám to už nechce řešit. V té době toho bylo více než dost. Přijímačky na vysokou, psaní diplomové práce, vánoční koncerty, práce v ZUŠ atd.
Když jsme si s mojí skvělou spolubydlící a kamarádkou Luckou napsaly kalendář povinností a pak hlavně viděly jak se všechny termíny blíží, tím více jsme snad byly v noci vzhůru a nejvíce jsme samozřejmě dumaly nad životem.
Například taková pozvánka. Nad ní přemýšlíte každý rok, kdy vás absolventi zvou na své koncerty a vy ji držíte v ruce. Nakonec jsem byla ráda, že jsem ji vyfotila a stihla dát do tisku.
Než jsem ale měla termín a mohla fotit pozvánku, musela jsem absolvovat tzv. rozehrávky, kdy profesoři vašeho oddělení rozhodnou, zdali můžete mít veřejný absolventský koncert. Vzpomínám si, že jsem cítila zodpovědnost program zahrát dobře. Nejen, že jsem neměla plán b), ale hlavně snad žádný klavírista s sebou neměl nikdy bicí + basu a takto jazzový program. Možná i má tvrdohlavost pomohla k tomu, abych program zahrála s přesvědčením, že je to ten nejlepší nápad. Pak se už jen stačilo domluvit s mojí kamarádkou Luckou, vzít třetího do party, vyřešit termín a mohli jsme se na vše těšit.
Pak už jen pár vět s panem profesorem, několik vtipů a šlo se dolů. Začínala Lucka se svým zpěvem. Poslední písničku měla z muzikálu na mikrofon, což bylo taky neobvyklé. Byly jsme rády, že to můžeme mít jiné. Když zpívala tuto věc byla jsem spíše plná adrenalinu, euforie, že jsem už na řadě, ale zároveň jsem si to její představení užívala s ní. A pak to bylo tady, jsem na řadě a utéct nemůžu. 😁 Tak, jdeme na to! 🤩
Začít první tóny bylo to nejhorší, pak už to chodilo téměř samo. Někdy přicházela i větší tréma, kdy se mi zase třepala noha na pedále, ale ustála to. I když je druhá věta pomalá a je tam méně šancí něco nezahrát, přesto jsem z ní měla největší respekt. Je tam více času na přemýšlení a možná o to více šancí se do ní zamotat.
Dozněly tóny druhé věty a docela se povedla, nebo jsem se alespoň neztratila, tak a teď je čas to rozjet... Další dvě věty jsem si užila moc, za mě to byla jízda, i když vše nevyšlo, já si ji užila a věřím, že diváci si ji užili se mnou.
Poslední akordy.... a je to! Ten pocit, že jsem to dohrála byl skvělý, sál plný lidí, první řady těch, na kterých mi záleží. Byl to krásný pocit!❣️
Pak už jen velké gratulace a hledání profesorů. Jsem slepá normálně, natož tak u této euforie, ale vše bylo předáno a nastaly gratulace. Nejen v sále, ale pak i o přestávce. To uvědomění kolik skvělých lidí mám kolem! Ještě jednou moc děkuji! Moc si toho vážím! Pak následovalo poslední vystoupení skvělého bubeníka Dominika, který tomu dal úplnou tečku, plné skvělé i vlastní hudby.
Pak už zbývala večeře a další večerní radosti do ranních hodin. Pokračovali jsme oslavou, která byla plná hudby, přátel kolem a také piva téměř na ex. Tradice musí být.
Moc za tento den děkuji! Pro mě byl dokonalý! 🎶❣️